Ženská duše je jako píseň

Moje duše na mě občas promluví… a ve vzácných chvílích ji dovolím zpívat bez cenzury a kontroly, tak jako teď, když uslyšela harmonii svého dobrodružného žití a měla chuť otevřít své rozevláté peřeje. Pusťte si k následujícím slovům tuto píseň, protože právě díky ní to ve mě nyní promluvilo:

Ženská duše je jako píseň, která potřebuje cítit melodii vášně a až poté může začít vydávat vůni nekonečna. Zakořenit můžeme jedině tak, že se odvážíme roztáhnout křídla a necháme se odnést větrem. Tolik se bojíme, že bychom jednou skutečně mohly vyslovit svá nejniternější přání nahlas a ona by se naplnila. Žena je písní změny. Nelze ji zkrotit ani osedlat, protože ona se může vydat jedině dobrovolně. Touží být podvolena, touží být nesena, touží být vzata a zžata, aby mohla opět kvést a rodit ovoce svého lůna, své moci. Žena je mořem, které obrodí všechny břehy, pokud se odváží otevřít přílivům nekonečna. Co by se stalo, kdyby uslyšela tuto píseň? Jak by právě teď vypadal vesmír, kdyby si žena rozpomněla na své nádherné a vítané protikladno?

Ve své knize, jsem se jako pták už jednou narodila, to ale neznamená, že si to nepotřebuju stále dokola připomínat. Někdy k nám proudí energie z našich vzpomínek zlehka, ale jindy prostě úplně zapomeneme na to kým jsme a jenom se nevědomě vznášíme ve vzuchoprázdnu. Nemluvím o snaze rekonstruovat nějakou vyumělkovanou osobní identitu, kterou předkládáme ostatním, abychom se mohli cítit aspoň na chvíli váženě a pokud možno i bezpečně.

Mluvím o nejvnitřnějším pocitu našeho já – takovém pocitu, který se většinou objeví jen jednou za dlouhý čas a zazáří v nás jako kometa. Probudí zapomenuté vzpomínky, vůně, nutkání, slova v cizích jazycích, nádherně protikladné a někdy i nebezpečné touhy. Probouzí v nás to, co si v našem běžném životě nejčastěji zapovídáme a většinou o tom ani sami nevíme – naše milované (nepříjmané) stíny – naši vášeň.

Nehledě na to, kolik nejrůznějších kliček se v životě snažím dělat, abych nevnímala ty části sebe samé, které ohrožují moji „vypěstovanou, polo fungující“ realitu. Ony se vždy objeví a zaklepou na dveře v podobě jiskry, která tak neodbitně světélkuje, že i svým slabým mihotáním přehluší vyumělkovanou barevnost okolního světa. Vždy mě to zasáhne, protože ucítím, že tam někde jsem doma a že ji snad mohu následovat, ale spolu s tou jiskrou se objeví i velký strach, který mi okamžitě řekne:

Kým bys byla, co bys dělala a co by svět udělal tobě, kdybys následovala každou ze svých jisker? Přece víš, že jsi velká a že svět už dlouho není pro malé dobrodružné děti. Takto nejsi žádaná. Proto si jisker nevšímej. Jejich žár pálí.

Potom se většinou stáhnu, zadupu své drobné plamínky a s hlavou skloněnou k zemi jdu smutně dál. Udělám pár kroků a znovu se to ve mě (ze mě) ozve:

Už jsi tolikrát podlehla svému vlastnímu strachu a přesto tady stále jsem, planu v tobě mocným plamenem a nepřestanu ti připomínat, kam náležíš, jak krásně uvnitř divočíš. Nikdy ti nepřestanu připomínat, jak málo záleží na jakémkoli vnějším odporu/ názoru. Jsi plamenem ve svém vlastním srdci a nic na tom nezmění ani tvé zapomnění.

Znáte tu vůni, která vám připomíná vzpomínky, které se už nikdy zcela neotevřou vědomé mysli, ale přesto, jako byste to měli na jazyku, jakoby se to chtělo dostat ven a říct vám něco moc důležitého?

Tato píseň je jednou z takových vzpomínek… mou osobní jiskrou. Planete dnes semnou?