Nemenně v proměně: Srí lanský deník I.

17.12. 2018, Deník – Srí Lanka

Kým jsem byla včera, tou už nejsem dnes. Ženou, kterou jsem se stala, jsem nikdy dříve nepotkala. Je pro mě zcela neznámá, nová, nevyzpytatelné. Kam zmizela ta nepoznaná, kterou jsem včera byla já?

Je drastické akceptovat, že všichni toužíme po jakési formě “ideální neměnnosti”, ale nedokážeme si udržet vlastní vnitřní formu ani na jeden jediný den. Každé ráno po probuzení, ať už chceme nebo ne, jsme jiní, noví, nepoznaní. Snad je v nás cosi neměnného a stálého, ale dozajista tím nejsou myšlenky, emoce, pocity, příběhy v našich myslích ani naše plány, vášně, chutě, předsevzetí, naše normy, hranice nebo nelibosti…

Dokonce ani naše strachy s námi nezůstávají v neměnné formě a vyvíjejí se, přeskupují nebo mizí. Nikdy mě nepřestane šokovat tento zvláštní svět, kde všichni tak usilovně a každodenně věnujeme převážnou část naší životní síly do znovu – nalézání a následně rekonstruování příběhů o tom, kdo jsme.

Chce se mi říct: “Identita je děvka vrtkavá…!”

Ale nejspíše se nelze zlobit na něco, co vlastně vůbec neexistuje nebo minimálně “nežije” mimo oblast naší individuální a stejně tak vrtkavé mysli.

Mým dnešním záměrem bylo uvelebit se u bazénu, nahlédnout do svých vnitřních příběhů a vylíčit velmi poutavé a dramatické vyprávění o proměnách posledních srí lánských dní. Místo toho jsem ale znovu a snad v ještě větší síle ucítila roztomilou pošetilost těchto snah.

Lidé jsou nepopsatelně nádherní se všemi svými osobními mytologiemi, rozprávkami a příběhy. Vždy jsem sebe samu fascinovala tou neskutečnou vášní a potřebou příběhy tvořit a vyprávět. Dnes ale vnímám za problematické, když nastane situace, kdy lidé svým příběhům bezpodmínečně uvěří, protože my jsme tvořitelé!

Stane se vše, čemu kdy uvěříme a pro co se rozhodneme!

1. část deníku:

Cesta na Srí Lanku, která se málem nestala

Cesta na Srí Lanku byla náročná, usmrkaná, horečnatá a zcela chřipková. Samozřejmě jsem chtěla před cestou vše stihnout, odpracovat si veškeré slíbené projekty, dotáhnout termíny a na cestu do tropického ráje se vydat s čistým štítem. Zhruba dva dny před odletem jsem onemocněla s takovou silou, že jsem bez otravně dynamického “hepčííííí” nevydržela ani 5 minut. Chřipka se logicky dále stupňovala a připojil se k ní i tuberácký kašel a horečka.

Říkala jsem si, že je vlastně štěstím, že už na letištích nejsou žádné kontroly a zdravotní skenery (jak to bylo v minulých letech, tuším, kvůli ptačí chřipky), protože já bych rozhodně neprošla! Kdyby se mnou plánovaně neletěla taky moje kamarádka a kolegyně Monča, tak by tuto cestu možná i dokonce vzdala. Najednou pro mě vidina “poklidně nemocných” vánočních dní ve vlastní a bezpečné posteli, začala být čím dál tím lákavější.

Na cestu jsem se ale vydat musela. Jednak proto, že jsem tvrdohlavá a taky proto, abych si sama ověřila, jak zvládnu zapracovat se svým tělem a vykomunikovat si s ním přívětivou a oboustrannou homeostázu 🙂

Když jsem v Ostravě nastoupila do vlaku směr pražské letiště, přišlo mi to jako ten největší fyzický výkon a když jsem na letiště konečně dorazila, měla jsem pocit, že to snad už musí být cíl, protože už ničeho dalšího nelze dosáhnout. No a letištěm to samozřejmě vždy začíná. Kontrolami jsme prošly poměrně rychle a plavně a dokonce se mi i podařilo potlačit neodolatelnou vlnu dusivého kašle, když jsem procházela pasovou kontrolou.

Na tuto cestu jsme si díky mému stavu dokonce obě koupily i roušky, abych Monču náhodou nenakazila. Roušku mě v letadle nenapadlo použít ani jednou a nasadily jsme si ji až po příletu na Srí Lanku, kdy jsme ji měly střídavě na bradě, zavěšenou na krku nebo na čele jako členku. Postupně to s ochrannou rouškou začínalo být tak komické, že jsme ji přijaly jako náš příruční amulet a tím přijaly příběh o její všudypřítomně působící funkčnosti.

Když Monči, během jedné “kokosové zastávky”, spadla rouška na prachem posetou cestu, prostě ji zvedla a zcela nevinně se mě zeptala: “Kterou stranu teď mohu používat?”

Letištní salónek a smyslů zbavená cestovatelka v horečkách

Ale vraťme se zpět na letiště. Mám takovou jednu malou radost a to je výhodný vstup do letištního salónku. Celou dobu jsem se na to těšila, byť vím, že ten pražský nabízí jen alkohol, pár baget, kapučino a hlavně tiché místo k odpočinku. Když jsme do salónku, na začátku cesty, vstupovaly (obalené dekami se vzhledem, že cestujeme už nejméně třicet hodin), jedna “milá” paní si nás pohrdlivě změřila profesionálním pohledem a poté nás nelibě vpustila do české (chudé) oázy letištního klidu.

Moje horečka a únava byla už tak velká, že jsem si stihla najít nějaké místo k ležení, zachumlat se do veškerých dostupných dek a začít komatózně inkubovat. Velice brzy mě Monča probudila s oznámením, že je čas jít na odbavení do letadla. Šourala jsem se pomalu a odevzdaně a neustále si ironicky opakovala, že v tomto stavu si vážně zasloužím letět minimálně v business třídě a že vážně potřebuju postel.

Business class jsem sice nedostala, ale vesmír mi skutečně dopřál výjimečný prostor k odpočinku. První let byl překvapivě poměrně nezaplněný a já i Monča jsme si pro sebe mohly zabrat rovnou tři sedadla a zcela skandálně si v letadle lehnout. Let byl klidný, jemně houpavě kolébavý, ale přesto se můj spánek nedostavil.

Neměla jsem čas na strach, byla jsem na to příliš unavená!

Přílet na Srí lanku byl pro mé tělo už dramatičtější. Už to pro mě nebylo o strachu, ale o kousavé bolesti zalehlých uší, kdy jsem poprvé pochopila, že let letadlem se zánětem dutin není vůbec příjemný a to neustále “prožblunkávání” a přemisťování tekutin (pocitově uvnitř mozku) je prostě daň za rychlé letecké přesuny dnešní doby. Na pravé ucho jsem po příletu začala slyšet až v podvečer.

Motto: “(skoro) Vše v mém světě spraví čaj, čaj, čaj!”

Základní pravidlo zní: “Když jste unavení tak, že se po dni bdění neudržíte ani na nohou, tak si ještě po cestě zajeďte do čajové továrny a tvařte se normálně, doufejte, že si nikdo nevšimne, jak jste vyoraní…a smějte se jako šílenci!”

Do naší horské džungle na Galavillu jsme přijely až večer. Uvítaly nás krásné pokoje a všudy přítomné zvuky noční přírody. Konečně jsme mohly spočinout.

První deštivé dny v nemohoucí zmatenosti

První dny našeho pobytu byly velmi pomalé. Sice tady bylo krásných 24 stupňů, ale trpěly jsme jistou cestovní prokřehlostí a já byla stále silně nachlazená. V dalších dnech se nám po cesty připletla nějaké střevní bakterie. Nejdříve to postihlo Monču, to jsem si myslela, že jsem se už vyléčila z chřipky, když mě jednu noc vzbudily intenzivní křeče a pocit, že se všechno kolem mě točí. To člověku nedodá moc pozitivní vhled do reality (pokud tedy nemilujete centrifugy).

To jediné, co nás s Mončou vážně potěšilo a povzbudilo, bylo, když jsme uprostřed noci v našem ubytování nalezly ohromné množství léků proti průjmu a zvracení!!!

Cítila jsem se slabá a svým tělem jaksi zrazená. Nechtělo se mi přijmout realitu, že jsem přijela oslabená a že realita je taková jaká je. Do toho hodně pršelo. Potvrdilo se nám, že na přelomu listopadu a prosince na Srí Lance skutečně končí dešťová sezóna.

Plačtivě jsem vyhlížela slunce a cítila velké výčitky – vůči světu, přírodě i celému vesmíru.

Až po několik dnech jsem se opět probudila k životu, dokonce i to slunce konečně vysvitlo! Poprvé jsem se vydala na procházku a měla jsem pocit, že jsem se ocitla na planetě Avatara. Všechno kolem překypovalo zvuky, barvami a neskutečnou vůlí k životu.

Pomyslela jsem si: “Ano, tak to je. Jsem v ráji, který na mě mluví… Je všude okolo mě.” A stromy se nepatrně usmály, když mě vítr jemně pohladil po vlasech. Slunce začalo pomalu zapadat.

PS: Příběh bude brzy pokračovat.

PS 2: A v březnu 2019 se s námi do slunného a teplého počasí můžete vydat i vy, protože se již podruhé s Mončou vydáme na skupinovou ženskou cestu plnou hýčkání a relaxace. Doporučuju si nadělit tento dobrodružně relaxační dárek, který vrací život duši i tělu 🙂 Více informací zde.

Tereza Ghose
Miluju vyprávění příběhů a objevování ztracených částí sebe sama. Své prožitky sdílím psaním, hudbou a terapeutickou cestou hlubinné imaginace. Jsem publicistkou, certifikovanou lektorkou jógy a autorkou knihy Jako pták ses narodila - Můj velký indický příběh. A pokud se o mě chcete dozvědět více, tak můžete nahlédnout do Mého osobního příběhu>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Chcete vědět o mých novinkách?
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Facebook
  • Chcete ochutnávku z knihy?

    Získejte přístup k inspirativním myšlenkám a dobrodružným novinkám o mých akcích a jako Dárek vám k tomu pošlu ukázku z knihy!