Cizinkou ve své vlastní zemi

19.4.2016 

Něco je jinak. Něco se změnilo. Dnes se mi stala jistá událost, která v mém životě nemá obdoby. Přiznám se, že mě to docela zasáhlo. Bylo to natolik absurdně obskurní, tragikomicky lascivní. Nakonec se z toho stala velmi černá komedie. Přišli jsme tak s manželem na jeden nejmenovaný sportovní trénink, abychom se informovali o tom, jakým způsobem přijímají nové členy a fungují. Na tom nebylo ještě nic neobvyklého. Začalo to ale velice brzy. To, že je manžel cizinec je moc nekonsternovalo, důležité pro ně bylo ujištění, že není Arab.

Byla jsem si jistá, že tímto to pro nás končí. Nebyla zde žádná extrémně dramatická reakce. Nicméně, potom jsem na řadu přišla já, ano čtete dobře – já, čistokrevná (baníkem) poznamenaná Ostravačka. Dívali se na mě trochu zvláštně, trochu drmolili. Najednou se mě ptají: „A vy jste slečno odkud?“. Já na to: „No, z Ostravy“, nuceně se usměju. Jejich reakce mě nechala v říši omráčení. „Ne, ale no tak, vy přece nejste Češka.“ Na to se zaraženě ptám: „Co vás k takovému zjištění vede?“

Postarší pán (kterému je jen velmi těžce rozumět) na mě zvesela: „Máte takový zvláštní přízvuk, to prostě nemůže být české.“ Začínám mít pocit, že už nejde o vtip a že to možná myslí vážně. Zvážním a v úleku, který mi nově nabitý nacionalismus dovoluje nejprve opatrně vysvětluju: „Ne, skutečně, já jsem se narodila tady. Sice jsem chvilku byla v zahraničí, ale můj přízvuk je zcela jistě český, možná jen až příliš spisovný.“ Na to se do debaty připojí jeho manželka:

„No to rozhodně ne slečno, vy určitě Češka nejste. Tak řekněte, kde jste se tu češtinu učila? Máte v té řeči něco takového cizího, to není naše.“

Na mého manžela cizince se nikdo neohlíží a já se cítím velmi zmateně, nechce se mi věřit, že je to pravda, že se to může dít mně a v Ostravě! Ve zmateném vysílení říkám: „Já jsem Ostravačka jak poleno, no tak neblbněte.“ Oni na to: „No tak ukažte občanku“. Načež postarší pán prohlásí, že jsem zcela určitě Ukrajinka a tak mi i další dvě budoucí hodiny tréninku neustále říká.

Oni si nedělali legraci! Skutečně věřili, že nejsem odtud a dokonce si mysleli, že mé upřímné ujištění o mé národnostní pokrevnosti, je jen jakousi hrou. Celý život jsem si zakládala na své češtině – na její kvalitě, jejím provedení, nad mou schopností sdílet slovo. Nyní vidím, že se s lidmi něco děje, dostali nějaký zvláštní výplach a vidí pouze to, co jiní chtějí aby viděli. Najednou se brouzdám svou domovinou a říkám si, copak je to tady jiné než v Indii? Jako bych na sobě měla neviditelný cejch, který všem nyní říká: „Jsi cizinka, už nejsi naše.“ Ani bych netušila, jak moc se o své kořeny dokážu prát. Kdyby se v současné době mluvila v medicích neustále o Japonsku, řekli by mi snad: „No, máte takový zvláštní asijsko japonský přízvuk.“ Ano, nic s tím nenadělám. Lidé vidí to, čím žijí, čemu se rozhodnou věřit.

Nezáleží na tom, když nám říkají jací jsme, co jim připomínáme, jaký podle nich máme jazyk a národnost, protože jen My musíme vědět kdo jsme sami pro sebe. A co pak? Není nutné nikomu nic vymlouvat, není nutné nic obhajovat. Můžeme se pro kohokoliv stát čímkoliv, protože my jsme ve skutečnosti všemi lidmi a všemi jazyky. Nakonec zjistíme, že jsme skutečně všichni jedno a stejně tak pochopíme, že naše kultura je nám stejně tak vlastní jako zcela cizí. Čím více jsem si dnes bránila svou národnost a hrdost se jí prokazovat, potom co ze mě opadnul šok a napětí musím říct, že jsem se skutečně možná stala cizincem, nebo spíše: Člověkem univerzálním.