I. Srí Lanský deník 2017 – Co nebylo vysloveno

Život srdce bez záznamů aneb na okraji popularity

Nastává můj poslední týden na Srí Lance. Čtyři týdny uběhly rychlostí světla. Když jsem sem dorazila, měsíc se pohroužil do úplňkové plnosti a já měla narozeniny. Byl to skvělý dárek – vždy jsem si přála svůj soukromý úplněk obklopený švitořením a kuňkáním tvorů noční džungle.

Do poslední chvíle jsem odkládala nutnou povinnost přetransformovat své současné odžité zážitky do slovních kategorií. Vlastně jsem si tak samozřejmě přivykla tomu, že už nikomu nic nemusím tlumočit, vyprávět, dokazovat, prosazovat, že jsem si zcela volně plynula v prožívání a přestože mi rarášek uvnitř hlavy říkal: „Ukaž jim nějaké fotky, pověz jim hezké příběhy, dej jim vědět, že tam někde jsi“, přesto mě nepřesvědčil a já si dále neprovinile žila. Tento měsíc jsem vlastně prožila bez vnějších „důkazů“.

Přesto, má vypravěčská podstata asi nikdy neumlkne. Když mi dojdou všechny praktické a racionální důvody, proč některé věci nevyslovovat nahlas, většinou se během některých horkých letních nocích dostaví ten mytologicko – bardský pocit, že příběhem (slovem) se propojujeme, ničíme a učíme navzájem. Proto ani já nadlouho neumlknu. Nemůžu.

Na Srí Lance jsem byla v posledních letech už mnohokrát. Přestože z objektivního hlediska vím, že je to země bohatá, barevná, asijsky šílená a přitom velmi podmanivá…přesto se mi tady většinou spíše nelíbilo a vždy mě tu postihly nějaké útrapy nezveřejnitelného charakteru. Letos, po 10 letech je to tady se mnou (ve mě) poprvé jiné. Jsem konečně naživu, dýchám a slyším co okolo mě je. Jedna věc se mi tady taky změnila. Dříve mě posedávání na horách nijak nenaplňovalo. Tentokrát jsem ráda, že se už konečně nemusím stále někam přesunovat, že si tady můžu jen tak bez plánu a ambic být, dýchat a žít – pít si svůj čaj a sledovat jak čas ubíhá s mraky nad hřebeny hor. Havran mi nad hlavou neustále kráká všemožnými melodickými artikulacemi až by se mohlo zdát, že se snad asimiloval mezi všudypřítomná hejna papoušků. Možná jsem taky takový havran, který se nevědomky naučil řeči jiných tvorů, kteří jsou sice taky okřídlení, ale jinak s ním nemají nic společného.

Spousta Srí Lanských cestopisů s oblibou popisuje neutuchající asijský chaos, ruch, hluk a smrad… a je to všechno pravda, jen já jsem se z těchto zážitků pravděpodobně už dosyta vypsala v Indii, proto mě začínají více zajímat spojitosti a malé nahodilé zázraky, které se na člověka znenadání snesou.

Nedůležitý výlet k turistickému moři

Ráda bych vyprávěla o tom, jak jsem s kamarádkou, ženou Z., cestovala za dotekem oceánu do „fádní“ turistické destinace. Cestě samotné bych nechtěla věnovat více než jednu větu: „Prostě jsme tam dojely.“ Bylo okolo půlnoci. Dopředu jsme si rezervovaly nějaký pokoj na pláži. Byli jsme v Unawatuně – jedné z nejvíce turistických částí Srí lanky. Nalákaly nás popisy krásných pláží a vlastně jsme to od toho všeho ani moc nečekaly. Chtěly jsme zde strávit jen několik málo dní a potom dále pokračovat v cestě, ale vraťme se zpátky do děje.

Byla půlnoc a moje nejčastější cestovatelské noční můry se v mžiku zhmotnily. Člověk, který nás ubytovával byl opilý. Chtěl ať mu dopředu zaplatíme tři noci (přestože jsme věděly, že zůstaneme stěží jen jednu). Ze všech stran pláže hrály ohlušující diskotéky. Jedna rovnou pod našim pokojem, další – temně dunící zprava a zleva do toho vřískalo skáčko. Samozřejmě s tím nic nešlo dělat. Prostě jsme jednu noc někde přespat musely. Pláž byla plná pařících (se) Rusů a já se i přes své docela hojné cestovatelské zkušenosti naivně zeptala: „Ale ta hudba brzy přestane hrát, že ano?“ Vlastně mi na odpovědi vůbec nezáleželo. Byla to taková má osobní mantra, která mi měla dodat odvahu, abych do pokoje vůbec vstoupila a přežila jednu noc. Hudba dohrávala něco kolem 5 hodiny ranní… samozřejmě jsem nespala a když to už pomalu začalo přicházet, tak se kolem mě ozvalo bzučení komára. A bylo to! Čekala jsem na rozednění a první přímořskou snídani v Unawatuně.

Celý další den jsme s kamarádkou Z. hledaly naše nové ubytování. Nakonec, v jedné skutečně zapadlé ulici – tam kde už cesta končila a dál byla jen džungle, nás oslovila jedna paní zda nesháníme ubytováni. Nechápavě jsme se zadívaly na polorozpadlou budovu, která nebudila dojem hotelu. Nicméně, jak to už na světě bývá, právě zde se ukrývaly krásné nové pokoje za poloviční ceny. Nadšeně jsme se konečně přestěhovaly a pomalu se uvolňovaly v pocitu, že už je všechno v pořádku. Než jsme nalezly naše nové ubytování, minuly jsme po cestě budhistický chrám. Oběma nám to připadalo jako dobré znamení.

FullSizeRender (3)

Vše začalo pohledem toho psa

Přichystaly jsme se na cestu k pláži, sbalily si věci a s lehkým srdcem vyrazily. Právě jsme míjely budhistický chrám a přitom se zasmály bílé feně, která se u něho protahovala. Já jsem šla první a Z. hned za mnou. Najednou slyším jak Z. poplašeně vykřikne a nevěřícně křičí: „On mě kousnul…., fakt to udělal.“ Přicházím k ní, pes štěká, postupně kolem nás psů přibývá. Honem odběhneme do vedlejšího hotelu a kontrolujeme co se vlastně stalo. Ano, bohužel má na noze malé stopy krve, takže ji fakt kousnul. Hned si uvědomíme zcela reálné nebezpečí vztekliny. Vystrašeně prosíme personál o desinfekci. Vysvětlujeme co se stalo a oni říkají, že psi patří mnichovi, že ho musíme vyhledat a zeptat se ho, co dělat dál. Náš plážový den se bortí jako domeček z indických karet. Vše je najednou jinak, uvědomujeme si, že to není žádná legrace.

Čekáme na mnicha. Jsme hrozně vytočené. Vždyť tento jeho pes přišel zezadu a zcela bez výstrahy kousnul. To je zlé. Bojíme se vstoupit do chrámového areálu, hlídají ho hodně naštvaní psi. Po chvíli do chrámu vstupují nějací policisté. Chopíme se příležitosti, voláme na ně, ať nám hezky zavolají toho mnicha. Ti se na nás překvapeně dívají a nakonec mnicha skutečně zavolají. Z komůrky vyjde starší muž v oranžové róbě, mile se na nás usmívá a kyne ať jdeme k němu, ale všude okolo jsou ti psi a jeden z nich, pravděpodobně ten, který je nám nejblíže, před chvilkou pokousal mou kamarádku. Zuřivě gestikulujeme, že nepřijdeme, že to on musí jít k nám. Psi nás obklopují. Mnich bere hůl a uštědřuje rány psům na všechny strany. Tím se vytvoří malá ulička, kterou za ohlušujícího štěkotu projdeme až k němu. On se na nás usměje a klidně říká, ať jdeme dovnitř.

Vcházíme do jeho komůrky. Mírně se na nás usmívá a říká, že je vše v pořádku. My jsme stále vyplašené a rychle se snažíme vysvětlit co se stalo. Místo toho nám říká ať se posadíme a dalšího mnicha posílá pro sušenky! Až v tuto chvíli si uvědomím, že na sobě má červené minišaty, které odhalují snad vše, co mohou. Nicméně se nenechávám ovládnout vlastním pseudo náboženským studem. Ale přesto se nenuceně zmíním, že bohužel nejsme nikterak  zahalené, protože jsme návštěvu u něj skutečně neplánovaly, tu naplánoval jeho pes. Líčíme co se stalo. Dívá se Z. na zranění a doporučuje, abychom zašly k místnímu lékaři a zeptali se ho na radu. Potom se stane něco úžasného. Starší mnich vytáhne mnoho kartiček a listuje v nich a potom nám jednu podává. Říká, že jsou to očkovací listy všech psů které má. Cítím velkou úlevu. Tak snad nebudeme muset jet do nemocnice na očkování proti vzteklině! Jediné, co v nás obou hlodá je fakt, že ani já, ani Z. si nejsme zcela jisty, který z těch psů ji kousnul, jisté je, že byl bílý. Mnich nám na to odpovídá, že všichni bílí psi jsou naočkovaní a když zpozoruje naše nevěřícně výrazy, tak dodává: „Já říkám pravdu, musím říkat pravdu.“ Zve nás na čaj, ale my se omlouváme a uháníme pryč. Volá na nás, že k němu máme přijít hned jak navštívíme doktora…

 Zemři, nebo uvěř

Sedíme se Z. na pokoji a nahlas přemýšlíme: „Pokud mnich nelhal, tak neumřeš.“ „Hmmm“, říká zamyšleně Z.: „věřit či nevěřit?“ Já se už rozhodla, že mnichovi věřím, ale taky já nejsem ta pokousaná, takže mi nejspíše důvěra funguje snadněji. Po nekonečných výhružných googlovských odstavcích, se rozhoduje, že do nemocnice pojedeme. Přece jen, pokud ten mnich není čestný a chová se podobně jako naši duchovní, tak Z. jde o život. Hledáme řidiče tuktuku a ještě se stihneme hádat o cenu (typická česká vlastnost a to i když jde tak trochu o život).

Když dojedeme do (prý) kvalitní nemocnice, vmísíme se mezi místní kašlající a smrkající davy. Sebevědomě kamarádku protlačím přes troje dveře, až to nakonec vypadá, že jsme někde blízko lékaře. Nevěřícně pozoruje práci sester a jejich svébytné zacházení s místní technologií. Nakonec se dostaneme k doktorce. Nejdříve nám popisuje míru utrpení, kterou by Z. musela podstoupit, kdyby ji skutečně očkovali proti vzteklině, poté se dívá na psí očkovací průkaz. Když ji prozradíme, že jsme si téměř jisté, že tento očkovací průkaz patří psu, který Z. kousnul, tak se zamračí a už sepisuje nějaké dlouhé prohlášení. Vyhrknu ze sebe, že se nám ale mnich zaručil, že jsou jeho psi naočkovaní. Doktorka se zarazí a řekne: „Mnich? Tak v tom případě je to pravda a očkovat nemusíme.“ Po dalších zmatcích se dostaneme pryč z nemocnice.

Máme zvláštní náladu a blíží se bouře. Vše teď závisí na tom, zda věříme slovu jednoho člověka. Sedíme u bouřícího moře a čekáme na rozhřešení. K tomu mnichovi se budeme ještě muset obě vrátit. Zamyšleně pojídáme kokosové sušenky a významně se díváme na blížící se mrak…

FullSizeRender (5)

 

Tereza Ghose
Miluju vyprávění příběhů a objevování ztracených částí sebe sama. Své prožitky sdílím psaním, hlasem a pohybem - terapeutickou cestou, kterou jsem nazvala Medicína divokosti, provázím ženy k jejich vlastní tvořivosti. Jsem autorkou knihy Jako pták ses narodila - Můj velký indický příběh a pokud se o mě chcete dozvědět více, tak můžete nahlédnout do Mého osobního příběhu>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Chcete vědět o mých novinkách?
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Facebook
  • Chcete ochutnávku z knihy?

    Získejte přístup k inspirativním myšlenkám a dobrodružným novinkám o mých akcích a jako Dárek vám k tomu pošlu ukázku z knihy!