II. Srí Lanka – mnich, šálek čaje, metta, psi a velká snídaně

Druhého dne, potom, co jsme s kamarádkou Z. absolvovaly návštěvu místní nemocnice a stále si ještě nebyly jisté, jak to s tou vzteklinou skutečně je, jsme se konečně rozhodly vrátit se k mnichovi a vše si s ním ujasnit. Čekala nás obvyklá psí peripetie. Přišly jsme k bráně chrámu a všechno se v něm okamžitě rozštěkalo. Hned k nám ale vyběhl mladší mnich, zbavil nás psů, docílil jakéhosi psího špalíru a my opatrně postupovaly stále hlouběji. Opět se nás zmocnil pocit, že nebude úniku. To už na nás ale mával také starší hlavní mnich a zval nás opět dovnitř. Uvítal nás s tím, že jsme za ním měly přijít mnohem dříve, protože se o nás bál. Konečně to přišlo a on nám nabídl šálek čaje a sušenky. Vlastně jsem ani netušila jak dlouho jsem na tento moment v životě čekala – až si budu moci dát s mnichem šálek čaje. Zamyšleně jsem srkala a nějakou dobu jsem nevnímala, co nám přesně mnich říká. Zpozorněla jsem u slov, kdy nabízel, že by nás mohl naučit nějaké meditaci, pokud chceme. Myslím, že dle našeho včerejšího a prvního hysterického setkání dospěl k názoru, že meditace skutečně potřebujeme, na druhou stranu, to Z. byla pokousaná, mnich ne.

Mnich nám navrhl, abychom za ním přišly k večeru kolem šesté a tak se také stalo. Opět jsme vstupovaly do chrámového komplexu – jeden bílý pes, druhý zuřivý bílý pes, blíží se k nám zezadu další bílý prašivý pes a už na nás mává mnich, holí odráží psi a je to! Čím častěji tímto psím rituálem procházíme, tím méně se bojíme, tak jako všechno, co se často opakuje, začíná nám to připadat jako běžná praxe. Starší mnich nás vede po schodech nahoru a stále nás upozorňuje ať nešlápneme do psího hovínka, až dojdeme k příjemnému malému chrámku s pagodou. Vstupujeme dovnitř, vítá nás obrovská socha Buddhy a slyšíme smích a švitoření několika sri lanských postarších žen, které čekají na pravidelný večerní rituál. Hned nám uvolňují místo vedle sebe, sedáme si na zem a povzneseně se rozhlížíme okolo. Všechny začnou mantrovat a je to velmi přirozené, neturistické, posvátně autentické. Prostě součást každodenní očisty. Obřad skončí asi po hodině a my ještě dostáváme od mnicha požehnání a bílé šňůrky kolem zápěstí. Mnich nám dává instrukce abychom za ním ještě přišly, že by nás ráda naučil meditaci metta.

Další dny nás skutečně mnich vyučuje, bere nás do svého chrámku a my odříkáváme mantry, které nás učí. Je to pro mě tak vzdálený zvláštní svět, že stále vyčkávám, co se z tohoto setkání ještě vyklube. Paradoxní byl už začátek setkání, které začalo psím kousnutím. Někdy se nás mnich ptá, zda máme nějaké nepřátele. Popravdě odpovídám, že odpověď neznám, ale ten jeho pes si jistě myslí něco jiného.

Dny nám v Unawatuně plynou líně, občas přicházejí mohutné silné celodenní deště. Příroda je tady v neustálém rozkvětu, jako by ji nikdy nemělo dostihnout stáří. Na všudypřítomné opice jsme si už zvykly natolik, že mě ani nenapadá divit se jejich hbité drzosti. Od samotného začátku jsme se domlouvaly, že v této destinaci strávíme pouze několik málo dní, nakonec je z toho týden a mně se stále nechce odejít od mnicha. Přesto děláme finální rozhodnutí, že zítra už konečně sedneme na vlak a někam odjedeme – nakonec zpátky do hor.

V předvečer odjezdu vyčkávám sama na mnicha. Chci se s ním rozloučit. Dvakrát marně dorazím k chrámu, až napotřetí to vyjde. Tak jako posledně dostávám čaj a začneme si s mnichem povídat. Sama na sobě pozoruji, že si člověk někde uvnitř sebe vždy tajně přeje, aby ten pán v oranžovém rouchu, vyzařující jistou spirituální autoritu, byl skutečný moudrý, nezištný muž. Kouzlo života je v tom, že „je“ to, čemu věříme, na faktech a skutečnosti nikdy nikomu doopravdy nezáleželo. Proto dále popíjíme čaj a já si dovoluji prožívat výjimečné chvíle. Povídáme si asi tři hodiny a pořád mě nechce pustit domů. Dostaneme se k otázkám vzdělání, studia a je nadšený z toho, že jsem magistra filozofie a religionistiky a po všech těch marných letech společenského nepochopení a výsměchu se mi dostává nefalšovaného uznání od mnicha, který nadšeně reaguje: „Já mám taky magistra z náboženských studií! To je báječné! Musíš mít velice bystrou mysl, to mám rád!“

Kéž bych ho potkala před šesti lety, kdy jsem se bláhově mučila tím, že má láska k humanitnímu vzdělání jaksi neodpovídá obecně uznávaným a oceňovaným normám. Svět je stále stejným světem, ale já jsem konečně vyrostla, dosáhla jistých společenských „met“, abych zjistila, že rodiče i ti ostatní mi fakt kecali, když říkali, že na těchto úspěších postavím své budoucí štěstí a prosperitu. Vyrostla jsem, abych si uvědomila, že má společenská domestikace proběhla úspěšně a stála za prd a já se teď konečně mohu učit, jak se stát zpátky dítětem, které vše umělo dříve, než ho to chtěl kdokoliv přeučovat. Myšlenky mi bloudí nitrem a opět usrkávám čaj. Mnich miluje čaje. Bavíme se o Evropě, homosexuálech, Česku, o milosrdenství a klidu mysli, o cestování a manželství. Mám radost, že ho bavím a baví mě, že se to stalo „jen tak“, tedy když nepočítám cílené záměry toho bílého psa. Spolu s čajem do sebe nasávám vůni tohoto místa. Uvědomuju si, že má duše je teď skutečně tady a nechce být nikde jinde. Mám takovou chuť být zase na cestě.

Už se skoro loučíme, ale ještě vytáhne dary – budhistické knihy (přece jenom jsme spolu absolvovali takový krátký budhistický nábor), dále náramky k požehnání a už mi jeden dává na ruku a začíná s recitováním. Cítím se hezky, obřadně a stále se mi chce věřit, že to vše dělá z dobroty srdce (nebo z výčitek kvůli tomu psovi), musí to pro mě být opravdové, aby to mělo jakýkoli smysl. Má skeptičnost mi během požehnání tlačí na srdce a já se ji snažím nevěnovat příliš mnoho pozornosti. Po asi 15 minutovém skutečně důkladném žehnání mám na sobě nový kouzelný náramek. Dopíjím svůj čaj a ouha…., ten pracně požehnaný náramek se mi rozváže a padá mi do klína. Zděšeně se na sebe s mnichem podíváme, ten ale rychle nabývá kontroly nad situací, bere si náramek do ruky, kroutí hlavou, mumlá si, že bych měla dělat více metta a dává se opět do začarovávání. Po dalších deseti minutách a druhém pokusu jsme konečně hotovi a já si náramek přichytávám, aby už nedošlo k dalšímu fópa. Mnich je jen mrzutý, že za ním nepřišla žena Z., která je taktéž ústřední postavou tohoto příběhu. Přesvědčil mě, abychom za ním zašly společně ráno ještě před odjezdem. Zamyslí se a najednou ze sebe vyhrkne – udělám vám snídani, přijďte! Jsem nadmíru zaskočena. Nejsem si jistá, zda to myslí vážně a stále čekám na nějaké „ale“, které nepřichází. Asi to chce vážně udělat, proto mu přislíbím, že ráno skutečně obě dorazíme.

Nastává ráno. Z. si nedává říct a tvrdohlavě dojídá svou první snídani. Ani jí se nechce věřit, že nám mnich skutečně něco připraví. Dnes naposledy vcházíme do chrámového komplexu. Psi už neštěkají, jen nás podezíravě pozorují. Vítá nás mnich, čte si ranní noviny. Zvesela mu vyhrává rádio a my si sedáme na obvyklá místa. Mnich vytáhne kouzelné náramky a už vybízí Z. aby mu podala ruku. Mnich začíná mantrovat a do toho řve nesnesitelně silně rádio. Vše se mísí v jeden nepřehledný zvuková mumraj. Hold je asi pravidlem, že skutečně obřady se vždy dělají po západu slunce, ale ne v rušném dopoledni. Když je požehnání u konce, tak obě s napětím vyčkáváme, zda se ještě něco stane, v duchu se modlím, aby mnich na slíbenou snídani zapomněl.

On ale nezapomněl, směruje nás do další místnosti, kde vidíme hrůzostrašně vysokou hordu placků. „Bože, tolik toho do sebe nikdy nedostaneme“, pomyslím si a vrhneme na sebe se Z. vystrašené pohledy. Zasedáme k naší soukromé hostině – placky, kterým tady říkají „hopry“, k tomu moře nastrouhaného čerstvého kokosu a jakási hnědá sladká kostka, která chutná jako karamel. Začínám první plackou a bohužel se mi hned zaplňuje žaludek. Mnich mi nakládá další a další. Křičím, že tolik toho nezvládnu, on se nám ale trochu výhružně i ironicky směje, že snad před sebou máme dlouhou cestu, tak se musíme více najíst. Stále nám toho nakládá více a více a my už musíme vehementně odmítat, on toho ale nedbá. Rychle přemýšlím, jaké jsou tady vlastně zvyklosti, zda je tady vůbec možnost odmítnout jídlo, které pro nás udělal mnich představený. Z úvah mě vytrhne kolizní pocit v krku. Ucpala se ve mě placka a suchý kokos mě dusí tak, že už nemohu polykat, nemám v puse žádné místo – myslela jsem si, že vše vyřeším, když si to nacpu do pusy a ono to potom nějak zmizí. Jídlo mi ale z pusy nemizí a více mě nutí ke kašli. Zvedá se mi žaludek. Chytím Z. za ruku a třeštím na ni oči. Vlastně ani netuším, jak by mě mohla zachránit, ale něco prostě musí udělat, jinak se pozvracím rovnou před mnichem a pravděpodobně z požehnaného jídla a všichni byt kulturně nevzdělaní ví, že to by bylo hodně špatné.

K mé obrovské úlevě to tělo nějak vyřeší a posune zbytek placky hlouběji do krku. Konečně se mohu zase nadechnout! Takže to asi dopadne dobře. Rychle se nakloním k čaji a zvláčňuji i zbytek placky s kokosem. Ještě jednou mi na talíři přistane ta sladká jakoby karamelová kostka. Přehodím ji kamarádce, mnich se zamračí, ale už nemá sílu protestovat a konečně nám přestane nabízet další. Naší záchranou je brzký odjezd vlaku, takže se chtě nechtě musíme rozloučit. Jsem hluboce vděčná, že toto ranní setkání nedopadlo katastrofou. Mnich se s námi loučí, mává nám a my vycházíme z chrámu. Ten bílý prašivý pes leží u brány (stejně jako prvního kousacího dne), zvedne hlavu a zadívá se na nás. Pomyslím si: „Ty sis nás nevybral jen tak, že? Ty jsi to všechno věděl…mizero!“ Pes opětuje pohled a stále se na nás dívá, když mizíme za roh, naposledy se ohlédnu, stále z nás nespouští oči, snad jen jeho pohled ještě více zvážní.

16731405_10212199846780395_1187520180_o

 

Tereza Ghose
Miluju vyprávění příběhů a objevování ztracených částí sebe sama. Své prožitky sdílím psaním, hlasem a pohybem - terapeutickou cestou, kterou jsem nazvala Medicína divokosti, provázím ženy k jejich vlastní tvořivosti. Jsem autorkou knihy Jako pták ses narodila - Můj velký indický příběh a pokud se o mě chcete dozvědět více, tak můžete nahlédnout do Mého osobního příběhu>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Chcete vědět o mých novinkách?
  • Nejnovější příspěvky
  • Rubriky
  • Facebook
  • Chcete ochutnávku z knihy?

    Získejte přístup k inspirativním myšlenkám a dobrodružným novinkám o mých akcích a jako Dárek vám k tomu pošlu ukázku z knihy!